MRAZEM JDEŠ A DÝMKA TĚ HŘEJE
Jít anebo stát
básnit nebo lhát
cítit nebo krást
milovat teplo,
zanedbávat mráz?
Tiše doutná uhlík žhavý
dýmkou jak má naděje
se taví
Sladce pálí ledový sníh
jak srdce stisk do dlaní
Tvých
Ty tvý smutky já moc dobře znám
Však taky si nalejvám
Lesknou se
v záři
obrysy tváří ve víně
Samotáři a lháři
děsí mě
Teď sám však s mastnou hubou piji
a už nevím zda
toužím,
neb zdá se mi že žiji?
Leave a Reply