Category: Poèmes

SVLÉKÁ SE NOC Svléká se noc hezká je moc když nezchází nám dětská víra Při deckách vína strach a špína a tma Nebeská vina ach ta je jiná ať má korále z křídel a z démantů háv a noc jako příděl půlnočních zpráv Svléká se noc hezká je moc když nezchází nám

STÁLE NESLYŠÍM A NECÍTÍM osudem nastražené hlasy Ještě doufám ve víru a hledám smutek krásy Nechtěl brouka v revíru Ženám utek Hrál si a pudem vína naléval si Kleště z papíru Zoufám Růže asi vskutku Ještě ve víru doufám touže krásy smutku Pojď, půjdem spolu Někam do zármutku Z papírových dolů přineseš mi hrudku celou…

POD JEŘABINAMI Nebe krev a zeleň jako kobylka mezi dvěma cvrčky v poli Tak slastně trpící těla šípků v aleji jeřabin Nebe je podzimní ze sazí do šeda Ten kdo nic nehledá, odchází do šeda ze sazí. Nachází, kdo hledá.

POEZIE? A je to zase ta zpívající víla co mi drze šeptá verše do ucha Ona dáma která probudila mé ruce Ta divná předtucha pochybné pravdivosti psaní a všeúnavné snahy plout Ano ta víla! Ta lodní paní nechce nás obejmout Ani za svítání by nedopustila ta ropucha zakousnout a vyplivnout

NÁVRATY Kafe startky kostel klášter holubi nebo hrdličky to je jedno kocovina Kuřák hledá oheň básník leda tak do muzea vytržen z krajiny dětství vrací se a pláče na schodech kde už jen ti holubi ho slyší ale vystydlo mu kafe a tak hledá oheň aby si vykouřil svý ráno kdy samota je to jediné…

NA ŽIDOVSKÉM HŘBITOVĚ Na stromech mech shody a neshody na schodech hřbitovních Je to pech ve mne, anebo je to v nich? Jednou budeš země čistá jako sníh Beze mne i bez Ní líbezné bezpráví hřbitovy bez trávy kde vítr ztich Břečťan objímá kámen, stromy i těla zemřelých Stromy však hubí jako domy, jak kupce…

NA ŽELIVCE Skály síly břehy něhy Lesní víly deštník sněhobílý Víly lesní v jeslích jíní Vlny běsní nesni chvíli Plny třešní planých pro jelce stlaných Krmelce v zákoutí u srdce zarmoutí půlprázdno Propast. Dno. Vůně vody vody vůně Hory tůně ódy luně Břízy tančí klopí noty Stopy kančí do němoty Bílý je sníh na nebi…

NA PERÓNĚ Dnes večer znovu seděl jsem na peróně slečna Noc sypala árie z trychtýře hvězd Chtěl jsem zabít to ticho které vězí v domě zvědavost nechala mne jak rytíře vézt Spatřiv dvě hanbaté kolejnice u cesty tvářily se jakoby už znaly co je věčnost Jenže já toužil podzimu a více jeho neřesti a tak…

MRAZEM JDEŠ A DÝMKA TĚ HŘEJE Jít anebo stát básnit nebo lhát cítit nebo krást milovat teplo, zanedbávat mráz? Tiše doutná uhlík žhavý dýmkou jak má naděje se taví Sladce pálí ledový sníh jak srdce stisk do dlaní Tvých Ty tvý smutky já moc dobře znám Však taky si nalejvám Lesknou se v záři obrysy…

MĚL JSEM BÍLÉ Na mé bleděmodré šachovnici měl jsem bílé a hrál nerozhodnou partii s časem jenž je prostý jako život Až najednou ke konci hry v patové situaci spadl mi praporek a já prohrál na čas